Z vývěsky kostela v Kostelci u Zlína
Maminko, já už nevěřím v Boha!
Jsem teď takový divný, nemodlím se, v kostele mne to nebaví. Proč tam chodit, když mne to šíleně otravuje? Něco se ve mě zbortilo nebo vyvinulo … prostě nevím. Vím, že Tě to zarmoutí, ale vždycky jsi říkala, že nejvýš si ceníš upřímnosti. Věř mi, že chci zůstat čestným klukem a o to Ti přece jde, ne?
líbá Tě
Tvůj syn
Mé drahé dítě,
Dopis jsem si přečetla několikrát. Jsi ke mně upřímný. Taková vichřice se přežene nad každým mládím. Mě bylo před třiceti lety také hořko na světě. Moje maminka mísila těsto na chléb a při tom se modlila. Řekla jsem jí tehdy: „nechte toho, stejně je to pro kočku. Já už se nemodlím a v kostele nemám co dělat.“
Jistě to maminku bolelo. Tehdy mi řekla: „Když už tvoje duše není jako varhany k Boží
slávě, buď alespoň jako ten němý sloup, který podpírá klenbu.“
Tuto moudrost babičky ti nyní předávám. Neopouštěj Boží dům. Stůj dál na svém místě jako sloup, věrně jako voják na stráži. Uhneš-li něco se zřítí.
Tehdy jsem svou maminku poslechla nikdy jsem toho nelitovala.
Tvoje matka